Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi
Wiliiam Shakespeare - Bouře
Nevím...cítím se divně...asi zase vidim něco v něčem, co vlastně ani neni... mohla bych být já někdy šťastná?? mohly by se mi vyplnit moje sny? mohla bych žít svůj život, tak jak bych chtěla ? Většina lidí by odpověděla "proč ne?".. ale já v těhle chvílích nikdy nevím...mám pocit, že todle všechno je můj život a že se nikdy nezmění...že se já nikdy nezměním..
Vlastně bych si ani na nic neměla stěžovat... mám rodinu, mám kde bydlet, mám jídlo a jsem docela dobře finančně zajištěná...a dokonce bych i mohla mít přítele, kdyby mi nechybělo trochu sebevědomí... ano, když se takle něco nechává na mě (co se týče vztahů), tak jsem střevo..nedokážu dát najevo, že se mi líbí, že ho mám ráda...nedokážu ho začít líbat jako jiný holky...nedokážu nic...proč se ještě o mě zajímá, když jsem taková? proč mi lichotí, když ví, že já mu neumim zalichotit ? proč se o mě zajímá tak zajímavej kluk?
nedokážu to pochopit...Něco jsem si vysnila... něco, co právě teď prožívám jenom v trochu pozměněné verzi...tak co víc si přát? nač si stěžovat?
už se v sobě nevyznávám...tím, že jsem sem napsala, to co se ve mě odehrává...svoje myšlenky a pocity...jsem se do toho ještě víc zamotala..
pardón za zbytečnej článek...